Stmívání - část poslední
V neděli 11. ráno je skoro jasné, že akce proběhne. Tedy alespoň ta její část, kterou stihneme do premiérem avizovaných nových opatření, která mají být vyhlášena v úterý a platit od středy. Celá situace stále více připomíná celonárodní bojovku. Poprvé mě napadá označení Stmívání...
Nejistota do poslední chvíle vedla k tomu, že většina učitelů nebyla schopna do poslední chvíle říct, jestli a na jak dlouho na akci pojede. A tak jsme „kádrovku“ postavili na starších studentech. Takže zatímco jsme s Aničkou coby jediní dva učitelé na srazu u Fantovy kavárny sami a komunikujeme s rodiči, David a Jakubem měří dětem teplotu a vybírají bezinfekčnost, Adam se Šimonem desinfikují ruce a Igor s Jirkou zjišťují, odkud odjíždí vlak a je-li vše v pořádku.
Nástup velí dispečer Ondra M., Mojmírova služba se ujímá funkce a vlastně vůbec není poznat, že téměř všechno organizují děti. Už ne tak dobře zafunguje rezervace, protože, navzdory tomu, že místo oblíbených Českých drah jedeme Arrivou, ani zde se nedostane k průvodčímu informace o naší rezervaci. Ale vše dopadne dobře a nejen, že vyjíždíme na minutu přesně (jaký to zázrak!), ale v celém vlaku kromě nás cestuje jen pár lidí, takže je to jako soukromý zájezd.
Cestu hodně dětí využívá k plnění testíků z fyziky, hrají šachy nebo karty, jen ke konci cesty začínají být nervózní a pobíhají po vlaku a hledají rozptýlení. Navíc Honza schytá úder automatickými dveřmi a chvíli vypadá, tak bledě, že se bojím, že za chvíli omdlí. Naštěstí mu kluci z ksí bez keců berou bágl a podporují ho i psychicky a na zlomeninu to naštěstí nevypadá.
To už ale nastupujeme v městečku Velké Hamry a kolem polorozbitých továren připomínajících zašlou slávu zdejšího kraje stoupáme brutálně prudce do hor a na mnohých je vidět (a často i slyšet), že mají brzy dost. Po půlhodinovém stoupání usedáme u cesty, těm, kterým ještě něco zbylo, vybalují svačinu a já povídám, co nás na akci čeká. Kromě přísných hygienických opatření (roušky kromě pokojů všude uvnitř, desinfekce téměř neustále, zvláště před každým jídlem, zákaz návštěv na pokojích, maximum pobytu venku) i dopolední učení a odpolední programy zaměřené na plnění béčkovek.
Než dorazíme k chatě Zvonice, už je na místě i paní učitelka Anežka a poslední posila týmu pomocníků Maruška z ný. A také pan učitel Jára se svými dětmi a Jitka a o chvilku později také Vlaďka, které to, že tady jsme, připadá jako sen. David, Adam, Jakub a Štěpánka se ujímají ubytování (moji nejneoblíbenější činnost skvěle zvládli připravit už během cesty, takže to vypadá, že budou i všichni spokojeni), mezitím se pomalu šeří a dole chystá večeře. Pan vedoucí je rád, že jsme dorazili, školy jim ruší jeden turnus za druhým, a opravdu se snaží, abychom byli spokojeni. Stejně tak i milá, ale dost rázná babička, která nám vaří a (důrazně) prosí, abychom si brali tolik, kolik opravdu sníme.
Po večeři na společňáku ještě probíráme co nás čeká, kdo bude kdy dispečer a služba, čteme další z povídat Oty Pavla. A další, pro učitele mučitelské práce, se ujímají starší studenti (říkáme jim po vzoru DRDS asistenti) a ukládají ve dvou vlnách (ksí mají večerku o 20 min později, jak si vyžádali na kapitanátu) do postelí. Teprve pak se scházíme k poradě, takže my se do postele dostáváme klasicky před půlnocí.
Pondělí ráno zahajujeme rozcvičkou, snídaně ve formě švédských stolů je sice chvílemi náročná, ale díky dispečeru Jakubovi a službě Prokopovy skupiny se všechno zvládá dobře. Následují čtyři vyučovací hodiny – některé z nich učí i naši asistenti a funguje to skvěle. A po poledním klidu konečně vyrážíme ven na rozhlednu Štěpánka. V té obrovské skupině si připadáme jako partyzáni, ale trochu nás uklidňuje, když poblíž rozhledny potkáváme další školu v přírodě ze Staré Boleslavi. Rozhledna je sice zavřená a navíc se ochladilo a začíná poprchávat, ale to nebrání tomu, aby ksíáni absolvovali s Járou, Davidem a Štěpán projektový program do „občanky“ a já s Anežkou, Jirkou, Adamem a Jakubem probrali a vyzkoušeli omíkron z podzimní poznávačky rostlin.
Po studijním volnu (také novinka, stejně jako takový rozsah vyučovacích hodin a aktivit navázaných na výuku) kapitanátu (i ten se tady má neobvykle konat každý den a zástupci kruhů se na něm mohou střídat, aby se k průběhu dní mohlo vyjádřit co nejvíc lidí; jen Prokop, který se ujal jeho vedení je stálice a vede si vážně skvěle) a večeři připravili starší pod vedením Davida a Marušky večerní hru. Po vtipné reportáži TV Nova o paní Věře uvízlé pod kořeny se skupinky mladších vydávají onu ženu hledat do lesa. Sbírají indicie u jednotlivých asistentů a učitelů, volají na lesy (a k mé obavě možná i do blízkého Kořenova) „Věro!“ tak, že se bojím, že na nás přijde policie. Ale všechno dopadne dobře a tak nejen Věru (Jakuba) děti zachrání, ale dokonce s scházíme u ohně, nad námi se objevují hvězdy (a také Mars, který je největší na několik posledních let) a my zpíváme (i když se to nesmí) a pak se Jára ujímá slova a cituje pana ministra Prymulu, že se vláda zatím nedohodla a avizovaný velký projev k národu se nekoná. Přesto jsme ale napjatí a obáváme se, že nastane „lock down“. Utěšujeme se ale tím, že školy v přírodě snad – podobně jako na jaře nechají dojet. To se ale mýlíme. Do nejistoty další hodin navíc přichází zpráva, že maminka jednoho sekundána je pozitivní na covid, tak ho rychle izolujeme a doufáme, že bude všechno v pořádku.
V úterý odpoledne má začít brutálně pršet a tak přesouváme program a dopoledne probíhá orienťák, který skvěle připravil Honza s Aničkou a paralelně se staví katapulty. Za tím účelem přijel z Prahy i pan učitel Filip a přivezl materiál, takže všichni, pokud zrovna neběží, vrtají, šroubují, řežou, montují a střílí. A všechny to náramně baví.
Do toho mi chodí zprávy od rodičů, ať vytrváme, nenecháme se vystrašit atd. Vláda totiž, navzdory vší logice vyzvala všechny školy v přírodě, aby se co nejrychleji vrátily domů. Je to pro nás těžká chlíle. Vidím šťastné děti s kamarády v čisté přírodě, daleko od strachu a promořené Prahy a cítím, že je mým úkolem, abychom vydrželi. Jsem připraven se nechat i zavřít, jedinou obavu, kterou s Anežkou máme je, aby nás tu nechal provozovatel chaty. Takže chodíme s panem vedoucím kolem sebe a děláme jakoby nic a já počítám každou hodinu do večera, protože čím déle dnes vydržíme, tím lépe budeme moct argumentovat, že jsme neměli jak se dostat zpátky (což by ale byl skutečně problém). Konečně mi odpoledne volá maminka jednoho z ksíánů, která je právnička dodává právní rozbor, podle kterého můžeme zůstat (mj. proto, že MŠMT umožnilo těm školám, pro které je návrat technicky komplikovaný, zůstat; alespoň někdo má rozum). A pan vedoucí je stejného názoru a já jsem šťastný tak, že se mi chce brečet. Večer ale prý zase další opatření přibydou. Tak uvidíme, skutečně si připadáme jako ve válce. Ale jsme spolu a to je nejdůležitější. A každá hodina se počítá.
Proroctví o brutálním deště se naplňuje a v Kořenově za noc na středu a kus dne naprší 60mm. Leckde se zvedají řeky a Vítek to komentuje, že „Pánbíček už se asi na Babiše nasral...“. Do dispečerství se pouští ksíán Jára a jde mu to moc dobře. Po dopoledním bloku výuky se vydáváme k Viaduktu nad Jizerou (přes obec cvičně ve skupinách po šesti, které jsou ode dneška maximálně povoleny, i když jsme tu legálně, nemáme chuť to místním strážníkům obšírně vysvětlovat). Ta je po deštích rozbouřená jako řeka v Himalájích a my jen fascinovaně zíráme, co živly dokážou. Pak má ksí program do geologie, během kterého tvoří Land art na téma geologické doby a vývoj života na Zemi a omí si zase hraje u Kořenova na středověk. Bohužel musí odjet i druhý omík s pozitivním rodičem.
A večer se koná napjatě očekávaný filmový večer. A díváme se na klasiku – Návrat do budoucnosti a všechny to moc baví.
Na čtvrtek, kdy plánujeme výlet, meteorologové stále hrozí přeháňkami, ale namísto toho se brzy po ránu rozjasní a dokonce oteplí, takže když za námi přijede pan učitel Marek a Petr, aby se stali horskými vůdci celodenního výletu a jen tak mezi řečí hlásí katastrofické zprávy z Prahy, zdá se nám to tam dole jako úplně jiný svět a tady se nám nemůže nic stát. A pár dětí se ptá, jestli bychom tady nemohli ještě týden zůstat...
Cesta na Protrženou přehradu a vodopády má nakonec 29 km a děti to ujdou s lehkostí a dobrou náladou. Zvládneme i skupinové zkoušení třech kruhů ksí ze souhrnu elektromagnetismu, Markův výklad o Jizerkách a vodních dílech a průzkum zbytků „Protrženky“. Dramatická chvilka nás čeká až ve chvíli, kdy Tomáš sklouzne na žulové plotně a sjede po pás do vody. A Ondra, který se ho snaží zachytit, mizí ve vodě vodopádu úplně celý. Naštěstí ho ale starší kluci okamžité vytáhnou a další kamarádi ochotně nabídnou oblečení na převlečení. Nebezpečí často čeká, tak kde ho nečekáme.
Závěrečný večer patří divadelní improvizaci v režii našich asistentů a všichni si to moc užijí. A také informacím, jak to bude v dalších dnech a týdnech (což bohužel vzhledem ke všeobecné nejistotě nikdo přesně neví). Zdá se, že jsme zdárně dobojovali do konce, děti v klidu usínají a my si rozdělujeme úkoly na páteční balení a úklid.
Ten v pátek probíhá pod bravurní dispečerskou taktovkou Franty hned po dvou vyučovacích hodinách, zapojí se asistenti i zbytky učitelů. Bohužel se i nadále ukazuje, že pro některé teenagery je balení a úklid nad jejich síly, takže jim musíme postavit osobní asistenty. Většina je ale hotova překvapivě brzy a stačí před obědem ještě venku zlikvidovat zbytky katapultů.
Před obědem se s námi dojemně loučí paní kuchařka, chválí nás, jaká jsme byli dobrá a skupina a doufá, že se zase brzy uvidíme. To doufáme i my, ale jsme po předchozích měsících už skeptičtí. Zase se stmívá, hory pokryly šedé mraky a my musíme vyrazit na vlak. Cestou ksíání vyhrávají na Prokopův repráček a zpívají jako na lesy. Protentokrát je nechávám, kdo ví, za jak dlouho si budou moct zase společně takhle zazpívat. A je mi z toho smutno, ale i dobře u srdce, že jsme splnili svůj úkol a nemusíme se za sebe stydět.
Kapitanát ve vlaku pak hodnotí výjezd po většinou pozitivně, ksíáni cení, že mohli být v roli starších, všechny moc bavilo zapojení asistentů do programu i učení. A my jsme zase nadšeni s pomocí samosprávy, prací dispečerů, vzájemnou vstřícností a ohleduplností. Cítím, že už hodně dlouho jsme ve škole neměli k sobě tak blízko.
Po kontrole kruhů a rozchodu na Hlaváku se ještě vydávám na Bubny, kde se dnes koná symbolické bubnování na památku prvních transportů do Lodže. V jakém kontrastu se stovkou bubnujících vloni, kdy jsme s dětmi pomáhali s organizací, je dnešní zšeřelý prostor před nádražím, kde v prázdném prostoru zčásti vyplněném neobsazenými sedačkami a bubny, koncertuje jediný bubeník obklopený pár fotografy a kameramany. A znovu si uvědomuji, že každá generace má svoji apokalypsu. Konec i začátek, při a po kterém se na světle ukáží naše pohnutky a skutky. Přidávám se tiše jako jediný účastník k bubnování a modlím se, aby se, tak jak to často bývá, nestali obětí těchto časů znovu ti nejslabší a nejzranitelnější. Tak hodně sil, přátelé. A buďme dobré mysli, jdeme dál!
