Chytrému napověz… (aneb rady tety Kateřiny)
…hloupého trkni“, říkala babička. Všechno to, co se děje/neděje kolem nás je výzva. Vypadá, že na jaře to byla jen taková malá generálka, čas na nadechnutí a přestavení priorit. Tehdy vlastně stačilo málo a pro mnohé to (navzdory počátečního strachu) byl spíš celonárodní happening. Nyní máme z jara čerpat zkušenost. Ale jak, když se situace tak rychle mění?
Teď je to na nás a chce se po nás rozhodování. A zodpovědnost, nedá se to moc na nikoho svádět. Co nás má pandemie naučit? Třeba, že „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“. A taky „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“.
A taky, že „v nouzi poznáš přítele“ a „hlad je nejlepší kuchař“ a „sytý hladovému nevěří.“
Nezapomínejme ale, že „strach má velké oči“ a „nejhorší smrt je z vyplašenosti“, ale i to, že je hloupost snažit se „hlavou prorazit zeď“ a chodit na rande s tygrem nebo si hrát s ohněm.
„Psi štěkají, ale karavana jde dál“, říkají Arabové ale „tisíckrát nic by umořila osla“. A určitě je nadějí to, že „dobro a zlo jsou jako ozvěna, třikrát se vrací“ a „kapka neproráží kámen svou silou, ale tím, že často dopadá.“
A co si z toho máme vzít? Snad „dělej, co můžeš a ostatní svěř Pánu Bohu“ a i „Světlo ve tmě svítí a tma ho nepohltila“.
Tak si to zkuste přeložit za domácí úkol a držme si všichni palce J
František
